Oficiální stránky AC Sparta Praha Cycling

Světoběžník Nebojsa Jovanovič si pochvaluje Spartu

Čt - 14. Květen 2009, 00:00 - Manfred Strnad

Zatímco sparťanský tým měl po třech víkendových UCI závodech /Koln, Anglie, Dánsko/ pauzu, Nebojsa Jovanovič startoval v reprezentačním dresu Srbska na závodě Giro di Friuli /Itálie, 2.2 UCI/ a v silné konkurenci celkově obsadil pěkné 33. místo. Ještě před odjezdem do Itálie si povídal s Manfrédem Strnadem, zde si můžete přečíst celý rozhovor:

Šestadvacetiletý srbský olympionik Nebojsa Jovanovič přesvědčil hned v úvodu sezóny, že
pražská Sparta měla při letošním nákupu posil štěstí. Hned v úvodní klasice Brno – Velká Bíteš – Brno dospurtoval na čtvrtém místě, když předtím v únoru dokázal v reprezentačním dresu vystoupat na stupně vítězů při etapovém závodě Okolo Egypta. Jovanovič nyní žije a trénuje v Praze. Sešli jsme se s ním v příjemné nuselské restauraci Chapadlo a rozhovor pak doladili při společném tréninku se sparťanskými „masters“, který Nebojsa uvítal v rámci regenerace po právě absolvovaném těžkém etapáku ve Francii.


Srbský silničář překvapil plynnou slovenštinou. „Maminka je Slovenka a táta napůl Srb a napůl Slovák,“ vysvětluje štíhlý opálený jezdec nevysoké postavy. Vrchař od pohledu. Narodil se v Novém Sadu, na kole závodí od 13-ti let a během své kariéry stačil vystřídat kromě domácího Partizanu Bělehrad týmy ve Slovinsku, Itálii, Řecku a také USA. O své výkonnosti Neša, jak mu přezdívají, přesvědčil loni na olympiádě v Pekingu, kde závod v náročném profilu a těžkých klimatických podmínkách dokončil. Na rozdíl od mnoha známějších silničářských hvězd .

Nešo, jak jsi se dostal do Sparty?

Českou cyklistiku jsem už dříve docela dobře znal a věděl, že tady působí několik kvalitních týmů - „trojek“. V době mého angažmá v Řecku mi Spartu doporučil Jirka Škrobánek. Před olympiádou v Pekingu jsem na soustředění v čínských horách bydlel několik týdnů na pokoji společně s Bejkem (pozn. Petr Benčík), který sice není ze Sparty, ale jeho prostřednictvím jsem blíž poznal sílu české cyklistiky. Mimochodem, byla s ním ohromná legrace a rád na společné tréninky v Číně vzpomínám. Na prezidentské Tour loni v Turecku jsem měl v jedné etapě technický problém s přehazovačkou ( ohnutá patka, poz.). Najednou ke mně přijelo auto, vyskočil z něj mechanik, pomohl mi a já mohl pokračovat v závodě. Všiml jsem si, že to auto patří týmu AC Sparta Praha. Řekl jsem si, že v tomhle mančaftu by to nemuselo být špatné. Sám jsem se přihlásil. Z toho mechanika se později „vyklubal“ manažer Jirka Sivák

V šestadvaceti přicházejí nejlepší cyklistické roky. Zkušeností máš však už nyní na rozdávání. Které angažmá pro tebe znamenalo největší přínos po sportovní stránce?

V roce 2005 jsem závodil v Itálii v týmu zaměřenému na kategorii do 23 let. Itálie je pro silničáře skvělá škola! Tam jsem se naučil nejvíc. Berou jen vítěství, druhé místo nikoho moc nevzrušuje. Zajímavé to bylo taky v Americe. Naučil jsem se anglicky, což se mi hodí do celého dalšího života. V roce 2006 jsem závodil za „trojku“ Aerospace, ale program obsahoval jedno kritérium za druhým. To není pro mě úplně to pravé ořechové. Moje parketa jsou etapáky. Další dva roky jsem vozil dres řecké „trojky“ Cosmote Castrol. Nebylo to špatné, vybojoval jsem si účast na olympiádě. Nominace se u nás řešila na základě dlouhodobé výkonnosti. Průběžně se mi dařilo a tak jsem dostal důvěru.

Kterých výsledků v dosavadní kariéře si nejvíc ceníš?

V roce 2003 jsem dojel šestý v závodě jednotlivců do 23 let na mistrovství Evropy v Aténách, které se jelo jako generálka na olympijské trati. Jsem několikanásobných mistrem Srbska v závodě jednotlivců různých kategorií včetně Elity. V juniorech jsem vyhrál i mistrák v časovce. Cením si i výkonu na olympiádě. S Ivanem Stevičem jsme si řekli, že ten závod musíme dokončit a oběma se nám to podařilo. Dojel jsem někde kolem 85. pozice. Mezi úspěchy počítám i vítěství v některých jednorázovkách UCI a etapách na závodech kategorie 2.2.

Na první pohled jsou patrné tvoje vrchařské schopnosti. Na jaký závod se letos soustředíš?

V kopcích se cítím dobře, ale nepovažuju se za vyloženého vrchaře. Dokážu se připravit i na časovku, což je pro výsledek v etapovém závodě hodně důležité. Řekl bych, že jsem dost všestranný. Jen ten spurt by mohl být lepší. (Ach jó, dodáváme, ale takových je většina. Všechno si musí vydřít na trati a hlavně v kopcích...). Pokud bych už znal líp české závodníky, mohlo to být na Bíteši i tak o místečko lepší. Se Spartou se v červnu chystáme na Okolo Srbska, kde bych samozřejmě rád zajel výrazný výsledek. Po etapáku zůstanu doma a připravím se na mistrovství Srbska. Pokud budeme mít dostatek bodů, chci se znovu nominovat do národního týmu. Taky u nás bereme dost vážně Mediteránské hry, kterých se zúčastňují státy Středozemního moře a Jadranu.

Jak se ti žije a trénuje v Čechách?

Je to tady super. Praha je mimořádné město! Bydlím nedaleko Synkáče v Nuslích a často chodívám na jídlo sem do Chapadla. Rád se dobře najím. Před tréninkem dávám samozřejmě přednost těstovinám a jiné lehčí italské stravě, ale občas si klidně dám pořádný steak. Díky cyklistice už docela dobře znám okolí Prahy. Nejčastěji vyjíždím k Berouce, tam jsou kopce. Sice žádné Alpy, ale na běžný trénink to stačí.

Připravuješ se podle plánu trenéra, nebo dáš na vlastní pocity a intuici?

Trénink si už v poslední době řídím sám. Prošel jsem několika týmy, kde jsem získal zkušenosti od kvalitních trenérů a sportovních direktorů. Myslím si, že po určité době sám závodník nejlíp odhadne, kdy je čas na tvrdou přípravu a kdy je naopak třeba zvolnit a ladit formu.

Nemohu vynechat klasickou otázku: Kolik ročně natočíš?


Loni jsem najel třicet tisíc, v tom bylo devadesát závodních dnů. Letos se sezóna rozbíhá pomaleji. Nohy nemám ještě zdaleka v optimální fazóně. Ale ještě je čas. Nejdůležitější jsou závody v létě.

Zima byla letos ve střední Evropě z cyklistického hlediska nepříjemná. Jak to řešíš, když jsi zvyklý na teplejší kraje?

U nás doma je v zimě taky nevlídno. Přes zimu na kole jedu, jen když to jde a má smysl. Určitě ne za každou cenu. Tady se v zimě hodně využívají běžky, ale nejsem na ně moc zvyklý. Spíš jdu do posilovny nebo bazénu. A mám rád dlouhé tůry v horách.

Čeho chceš ještě v cyklistice dokázat a co dál, až kolo pověsíš na pověstný hřebík?

Rád bych si ještě alespoň jednou zajel olympijský závod. Atmosféra olympiády byla báječná. To se nedá popsat, musí se zažít. Fandili jsme si navzájem, sledoval jsem většinu zápasů tenistů Ivanovičové a Djokoviče i některé další sporty. Oni fandili nám. Tahle událost nemá obdoby. Kvůli olympiádě stojí za to dřít čtyři roky. Nevím, jaký nominační klíč rozhodne o účasti na té příští, ale musím říct, že do Pekingu nás svaz nominoval spravedlivě podle dlouhodobé výkonnosti. Od listopadu 2007 jsme věděli, že v Pekingu budeme závodit v srbském dresu dva. Bylo zřejmé, že v té dvojici dostanu důvěru, pokud se nezraním, nebo mi neklesne výkonnost. Měl jsem klid na přípravu a vyplatilo se to. Ostudu jsme snad ani jeden neudělali. Na konec závodní kariéry zatím nemyslím, ale určitě zůstanu u sportu. Tedy u cyklistiky, té rozumím nejvíc. Možná jako funkcionář v nějakém týmu, možná u nás na svazu.

Manfred Strnad